Ahoj...Takže poslední článek byl před 32 dny. Takže měsíc...Hodně dlouhá doba že? Abych řekla pravdu nevím co se děje. S Péťou si nepíšu... Netočím videa na Youtube, nepíšu články... Byla by jsem ráda kdyby jste tenhle článek nepřeskakovali. Opravdu. Klidně si sedněte, natáhněte nohy, zapnuli si TV a četli.
Celý měsíc přemýšlím. Co mi je? Co tak blbnu? Proč jsem vůči ostatním negativní? V hlavě mi prochází jen otázky proč...Proč.
Měla by jsem se radovat. Za 43 dní pojedu do Anglie. Ale proč se radovat když jsem si pokazila vztah s nejlepším kamarádem? Proč se radovat když furt ležím v posteli a poslouchám smutné písničky od oblíbených interpretů? Proč se sakra topím v depresích ve třinácti letech když bych měla lítat někde venku?
Asi si spousta lidí řekne: "bože co si stěžuje ve třinácti." Já vám to řeknu takhle. Nejsem ten typ třináctiletých "vyspělých" holčiček které píšou do bravo poradny že jejich idol s nimi nechodí protože jsou pro něj moc mladé. Já bych se řadila do vyspělejší skupiny.. Jsem člověk který nad vším hrozně často přemýšlí. A je to hrozně špatně. Vše moc řeším... Divím se že jsem se už dávno nepokusila o sebevraždu když jsem dennodenně v depresi. Vidíte? Sakra zase to hrotím!!!!
Bože já jsem vážně mimo. Mám nejlepšího kamaráda do kterého jsem se zamilovala. A já blbka jsem mu to řekla... Teď máme nádherně zničené kamarádství. Co jsem taky čekala. Můžu si za to sama... Nemluvíme spolu a když už mluvíme je to konverzace:
Ahoj
Čau
Jak se daří?
Jde to a ty?
No fajn...
Hele už musím mamka něco chce.
Jojo ahoj.
Nemám vůbec na nic chuť. Jsem nemocná (jojo je pro mě nemoc i rýma).... Před týdnem jsem byla na svatbě kde jsem si krásně zničila vztah s mámou. Pohádala jsem se s ní a vůbec si s ní nerozumím. Nedokážu s ní mluvit... Před dvěma týdny bych jí řekla cokoliv. Ale teď? Teď se jí bojím zeptat co si mám dát k večeři. V kolik přijde domů...
Ale i když už nemám asi kamaráda...Mám furt knihy. Když si v noci začnu číst. Cítím se volná. Cítím se jako Katniss v Hladových hrách. Můžu být s knihami cokoliv. Kdokoliv.
Chci se omluvit že nevydávám. Ale chci vám říct. Chtěla bych vám psát takovéhle deníky. A budou si častěji.
Děkuji že jste si mě vyslechli a budu ráda když mi řeknete nějaký váš názor.
Ahoj, Kája
Ahoj,
OdpovědětVymazatje mi líto, co se ti v poslední době děje. To od kamaráda není hezký, že se s tebou přestal bavit jenom proto, žes mu řekla, co k němu cítíš. TOHLE je dětinský, to od něj, víš? Líbí se mi, jak ve třinácti přemýšlíš; ne o sebevraždě :D ale rozhodně bych z tvého psaného textu nepoznala, že je ti "jenom" třináct.
S mamkou mam šílenej vztah asi od 14, teď tak poslední rok je to takové, že už s ní ani nepromluvim, když nemusim, nebo pošlu bráchu ať něco vyřídí. Bydlíme o patro níž, než mamka s bráchou, v našem domě s přítelem asi poslední měsíc a třeba se s mamkou nevidíme celej den. Štěkáme po sobě a už mi všechno začíná lézt krkem, poslední dobou mam i takovou náladu že bych sprdla za všechno i přítele, kterej se dost často chová jak malý dítě ("můžeš vyhodit to, co je na kuchyňský lince?" *vyhodí krabice od mlíka a prázdný sáčky od pudingů tam nechá* a třeba takováhle blbost mě dokáže vytočit). Poslední dobou už taky nemám sílu na nic.
Je fakt, že ve třinácti by ses rozhodně neměla taky trápit. A mimochodem, to co máš ty jsou pravděpodobněji depky, ne deprese, to je rozdíl, ale to jen takovej kosmetickej detail. A otřepaná fráze "všechno bude lepší, dej tomu čas" je to jediný, co na tohle pomůže. Čti si, kresli, bloguj, zkus třeba fotit, čti jiné blogy, zkus se prostě nějak zabavit, dělej co ti dělá radost.
A usměj se:)
Dede
www.jezkovy-voci.blogspot.cz
Děkuji. Tohle mi vážně pomohlo.
VymazatMoje máma...Já nevím. Je furt hnusná a šťastná je jen když sem přijede její přítel. A mrzí mě to... Nehorázně děkuji. Dalo mi to energii.
To jsem ráda. Kdybys chtěla, můžem o tom pokecat, na blogu mám link na fb.
VymazatAť se to zlepší ♥ :)
Taky jsem měla takové období a tvůj článek mě donutil si na to všechno zase zavzpomínat. Jak jsem hodiny a hodiny ležela na zemi, koukala do stropu a stále dokola poslouchala jednu a tu samou písničku. Bylo mi hrozně a to právě kvůli vztahu s rodiči a také kvůli vztahům, kterými já jsem neprocházela a ostatní ano. Neměla jsem nikoho, s kým bych si mohla promluvit, kdo by mě vyslechl a pomohl. Vůbec nevím, jak jsem se z toho všeho dostala. Asi jsem se jen jednoho dne zvedla ze země a uvědomila jsem si, že takové polehávání a celodenní přemýšlení o ničem nestojí za to. Všechny ty hodiny, které jsem proležela byly hodiny, které jsem mohla k něčemu využít. Popravdě? Ani teď neumím svůj čas využívat, ale snažím se, s rodiči mám vztah na jedničku a ostatní vztahy? O vztazích se ještě stále radši bavit nebudu, ale všechno tohle tu jednou bude, vím to ! :) Hlavně nečekej, že to všechno přijde samo. Ok? Jsi skvělá, tak piš, natáčej a bav se s kým uznáš za vhodný. A ten tvůj kamarád? Asi bych ho zabila. Ale asi bude lepší počkat, jak se to vyvine. Možná mu dej jen chvíli času ať si to sám urovná v hlavě :)
OdpovědětVymazatMichelle, ma belle
Míšo díky.
VymazatHrozně moc. Jsi taktéž skvělá.
S tím kamarádem. Ve středu jdeme do kavárny popovídat si o tom...Tak se uvidí.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatAno, toto je klasický případ rozbouřených hormonů a nedostatku zkušeností adolescenta. Bude to trvat asi ještě 4 roky. ... :D
OdpovědětVymazatach, kráska, máš len 13 rokov... kde je ten vek, kedy ma trápili takéto veci?
OdpovědětVymazatčo sa týka kamaráta, aj je vo veku ako si ty, je to normálne. je len malé percento chlapcov, ktorý sa zamilujú tak "mladí", väčšinou to príde tak okolo 15, kedy sú schopní ísť do nejakého vzťahu. a druhá vec je, že sama ti poviem (ako človek, povedzme na jeho mieste), že ak sa do teba niekto zahľadí a ty ho berieš len ako kamaráta, je ťažké baviť sa s tým človekom tak, ako pred tým. pretože nechceš zraniť jeho city, ktoré on cíti k tebe, ale ty k nemu nie. však záleží na človeku, ako sa k tomu postaví a vy ste nesmierne mladí... ach :D.
čo sa týka vzťahu s mamkou, prichádzaš do kritického veku, kedy sa nie len ty začínaš osamostatňovať, ale aj rodič si začína uvedomovať, že už je menej potrebný a ty na ňom menej závislá, ako to bolo pred tým. veľa ľudí si to neuvedomuje. tídežeri chcú rýchlo dospieť (neviem, prečo, pretože som dospelá, zodpovedná a neviem, čo by som dala za to, aby som opäť mala takých 15 a mojim najväčším problémom boli prvé lásky a písomky v škole...) a rodičia nechcú, aby tak bolo. jediné, čo môžeš urobiť je počkať, kým to prehrmí, alebo si sadnúť spolu s mamkou a porozprávať sa o tom :).
Kejmy ♥.
Hlavu nahoru a užívej života určitě bude líp a smutněním ničemu nepomůžeš!
OdpovědětVymazatBeauty by K. GIVEAWAY